Když poprvé otevřela brány žákům, chybělo mladé Československé republice čtyřicet dní do data desátého výročí její existence. Hotelová škola v Mariánských Lázních - nejstarší v republice - začala psát své dějiny devět let a jedenáct měsíců po vzniku našeho státu. V honosné budově uprostřed parku vydržela, možná překvapivě, až do současnosti.
Tehdy - až do roku 1945 - ovšem pod jménem Gastgewerbe und Hotelfachschule (Hostinská a hotelová škola). Žáci se rekrutovali ze zájemců německé, česká i maďarské národnosti. Profesorský sbor měl tehdy pouhých 13 členů, studium bylo tříleté a osnovy obsahovaly na dva tucty předmětů.
Po válce byla do této původně německé školy přenesena z Prahy a roku 1946 slavnostně otevřena Odborná škola hostinská a hotelová, založená v roce 1941. Změnila se z dvouleté odborné školy na čtyřletou střední školu s maturitou. Další změna přinesla rozhodnutí, kterým se ke studiu přijímali jen už vyučení uchazeči, kteří se později mohli vzdělávat i externě.
Nechme však už strohé faktografie a podívejme se na studium a mimostudijní činnost žáků školy tehdy a dnes. Lze říci, že život v "hotelovce" byl vcelku veselý. Pokud šlo o externisty, ti měli ze zaměstnání mnoho zkušeností a osvojovali si novinky v oblasti surovin, obsluhy, kuchařských technologií, a všech trendů v pohostinství. Dalo by se hovořit o kolegiálním až přátelském vztahu s profesory. Ovšem pokud studenti stíhali vstřebat povinné penzum výuky. Poněkud volnější život, daný tehdy ještě vysokým společenským kreditem profese, neznamenal, že by studium brali formou až příliš zábavnou. Mnozí absolventi jsou dodnes činní ve vrcholových pozicích, ať už jako ředitelé či majitelé špičkových restaurací a hotelů, nebo vysocí představitelé profesních asociací a sdružení. Namátkou se mi vybavují pánové Jan Filip, Pavel Hlinka, a ještě třeba Mojmír Putna. Myslím, že tyto osobnosti našeho světa pohostinství není třeba blíže představovat. Z jejich nástupců potom je to mezi jinými Bohumil Váchal na pražském Magistrátu. Z generace dnešních téměř čtyřicátníků mám v hlavě Jiřího Markzuzziho, kterého zná jistě každý milovník italských vín. Vybavuje se mi ještě majitel poetického rodinného hotelu v Marjánkách David Folprecht. Zkrátka, jsou jich desítky a desítky, vy všichni, které jsem nezmínil, mi odpusťte. Ale je vás tolik! Což je samozřejmě dobře.
Všimněte si jednoho, nepadla žádná zmínka o kuchařích. To byli ještě nějaký čas jen "vomastkové", zalezlí v anonymitě svých kuchyní. Jejich doba měla teprve přijít - a my se k nim brzy vrátíme.
Zdaleka tu nezaznělo všechno, co je se stále věhlasnou školou spojeno. Úžasná Sekce absolventů, kterou svého času mimořádně vedl profesor Emil Pavlíček. Díky ní se mohli i v době temna profesionálové v branži poučit o tom, jak se dělá hospoda za železnou oponou. Nebo pro tatínky řádných studentů v "devadesátkách" pohádkové dvoudenní rodičáky.
V předvečer oslav devadesátin Hotelové školy Mariánské Lázně budiž toto jen malou připomínkou všech těch, kteří drží její korouhev stále nad ve většině průměrnou úrovní současné české gastronomie. Ať už seděli v lavicích, nebo za katedrou krotili mnohdy nezvedené partičky žáků. Kteří ale ve velkém počtu znamenali, a dosud znamenají, nejvyšší elitu v branži.
Po válce byla do této původně německé školy přenesena z Prahy a roku 1946 slavnostně otevřena Odborná škola hostinská a hotelová, založená v roce 1941. Změnila se z dvouleté odborné školy na čtyřletou střední školu s maturitou. Další změna přinesla rozhodnutí, kterým se ke studiu přijímali jen už vyučení uchazeči, kteří se později mohli vzdělávat i externě.
Nechme však už strohé faktografie a podívejme se na studium a mimostudijní činnost žáků školy tehdy a dnes. Lze říci, že život v "hotelovce" byl vcelku veselý. Pokud šlo o externisty, ti měli ze zaměstnání mnoho zkušeností a osvojovali si novinky v oblasti surovin, obsluhy, kuchařských technologií, a všech trendů v pohostinství. Dalo by se hovořit o kolegiálním až přátelském vztahu s profesory. Ovšem pokud studenti stíhali vstřebat povinné penzum výuky. Poněkud volnější život, daný tehdy ještě vysokým společenským kreditem profese, neznamenal, že by studium brali formou až příliš zábavnou. Mnozí absolventi jsou dodnes činní ve vrcholových pozicích, ať už jako ředitelé či majitelé špičkových restaurací a hotelů, nebo vysocí představitelé profesních asociací a sdružení. Namátkou se mi vybavují pánové Jan Filip, Pavel Hlinka, a ještě třeba Mojmír Putna. Myslím, že tyto osobnosti našeho světa pohostinství není třeba blíže představovat. Z jejich nástupců potom je to mezi jinými Bohumil Váchal na pražském Magistrátu. Z generace dnešních téměř čtyřicátníků mám v hlavě Jiřího Markzuzziho, kterého zná jistě každý milovník italských vín. Vybavuje se mi ještě majitel poetického rodinného hotelu v Marjánkách David Folprecht. Zkrátka, jsou jich desítky a desítky, vy všichni, které jsem nezmínil, mi odpusťte. Ale je vás tolik! Což je samozřejmě dobře.
Všimněte si jednoho, nepadla žádná zmínka o kuchařích. To byli ještě nějaký čas jen "vomastkové", zalezlí v anonymitě svých kuchyní. Jejich doba měla teprve přijít - a my se k nim brzy vrátíme.
Zdaleka tu nezaznělo všechno, co je se stále věhlasnou školou spojeno. Úžasná Sekce absolventů, kterou svého času mimořádně vedl profesor Emil Pavlíček. Díky ní se mohli i v době temna profesionálové v branži poučit o tom, jak se dělá hospoda za železnou oponou. Nebo pro tatínky řádných studentů v "devadesátkách" pohádkové dvoudenní rodičáky.
V předvečer oslav devadesátin Hotelové školy Mariánské Lázně budiž toto jen malou připomínkou všech těch, kteří drží její korouhev stále nad ve většině průměrnou úrovní současné české gastronomie. Ať už seděli v lavicích, nebo za katedrou krotili mnohdy nezvedené partičky žáků. Kteří ale ve velkém počtu znamenali, a dosud znamenají, nejvyšší elitu v branži.