Jediná mezi muži aneb Božena Bedrníčková
Než opustíme výčet osobností z doby největší slávy našeho poválečného pohostinství, není možné vynechat jednu. Jedinou ženu v plejádě tvůrců grandiózních úspěchů československé gastronomie v Bruselu, Montrealu a Ósace, královnu studené kuchyně toho času.
"Dívej se mi na ruce, všechno si zapamatuj, a ptej se! Sama od sebe ti nic říkat nebudu, a do hrobu si to nevezmu..." Tak vítala Božena Bedrníčková - ano, ona je dnes v hlavní roli - adepty kuchařského řemesla. Maximalistka, které jen ty nejlépe odvedené kreace byly pro hosta dost dobré. Přísná a nesmlouvavá na jedné straně, na druhé potom vstřícná k těm, kdo ukázali zájem a snahu. Na sekci studené kuchyně hotelu Alcron se dokázala prosadit vedle kuchařských es té doby.
V době, kdy kuchaři ještě víceméně pracovali v anonymitě, z níž jako první vystoupili ti z obou světových výstav, byla u toho. V Bruselu ještě jako jedna ze salátek. O devět let později v Montrealu už coby šéfka studené kuchyně. Působila i v japonské Ósace v roce 1970.
Studená kuchyně se v její režii významnou měrou podílela na konečném sukcesu, mnohokrát již popsaném. V čase, kdy se v hotelové restauraci servírovaly předkrmy ze stříbra a na míse jich bylo několik desítek v až dvanácti druzích - vejce Skobelev, nebo humr a opravdový kaviár, to za všechny, a těch mis až tucet denně - musel být jeden jako druhý. Doslova. Její mísy, to byla rozkvetlá louka. Hýřily nápady a chlubily se dokonalým provedením. V časech, kdy - jen si to představte, se všechno krájelo ručně. Třeba vlašský salát, těch nudliček brambor a masa, a jedna jako druhá. Byla schopna zkontrolovat každý z těch několika stovek drobných kousků, a běda, našla-li takový, který se jí nelíbil. Nebo, když někdo srazil majonézu z téměř dvou stovek žloutků, ten křik prý bylo slyšet až u koně! Někam do kouta se před jejím hněvem často ukryl i sám šéfkuchař.
Nikdy se netlačila do světel ramp, to ji nebralo. Daleko víc ji zajímalo, co se děje v její kuchyni. Běda, když někdo převařil vejce tak, že žloutky získaly na povrchu zelený závoj!
Ovšem paní Božena nebyla jen generál. Dokázala, a často to i dělala, postavit se k práci a se svými lidmi vydržela dělat celý den. V Montrealu například i třináct hodin denně. Ve stoje, s nohama ve škopku s vodou.
V době, kdy už se necítila dobře, bylo stále častější, že musel na studené zaskočit jeden kuchař z některé jiné sekce. To nebylo až tak snadné, z teplé se do detailní piplačky studených kreací nikomu nechtělo, tím méně k přísné paní Boženě. Často to odnášeli nejmladší v řadě. Což byla pro ty, kteří chtěli něco znát, ta nejlepší pozice, jakkoliv se to přes časté lání šéfky nezdálo. Ona to byla svým způsobem řehole. Vezměte si - denně připravit excelentní nabídku studené pro hlavní restauraci, k tomu drobnosti "pod pivo" - buřty s cibulí, šlehaný sýr, jazyk s jablečným křenem - na dnes už neexistující pivnici. K tomu všemu noční příprava rautů! Vše pod rentgenovým pohledem paní Boženy. Ta, se šátkem uvázaným na způsob uklízeček, byla všude. Tak, jak dovedla vypeskovat liknavost a průměrnost, uměla rozpoznat a ocenit zájem. Vybraní favorité se potom objevovali po jejím boku třeba při reprezentačních večeřích na Hradě.
Její život, to byla jen a jen práce. Co je odpočinek nevěděla. Často říkávala: "... odsud mě jednou odnesete na márách!" Měla pravdu. Božena Bedrníčková nečekaně skonala ve čtyřiašedesáti letech 20. října 1986 v náruči jednoho z kolegů. V kuchyni hotelu Alcron, kterou tolik milovala...
Autor: Milan Ballík s laskavou pomocí Pavlíny Jirkové, Václava Košnáře a Ivana Selingera
"Dívej se mi na ruce, všechno si zapamatuj, a ptej se! Sama od sebe ti nic říkat nebudu, a do hrobu si to nevezmu..." Tak vítala Božena Bedrníčková - ano, ona je dnes v hlavní roli - adepty kuchařského řemesla. Maximalistka, které jen ty nejlépe odvedené kreace byly pro hosta dost dobré. Přísná a nesmlouvavá na jedné straně, na druhé potom vstřícná k těm, kdo ukázali zájem a snahu. Na sekci studené kuchyně hotelu Alcron se dokázala prosadit vedle kuchařských es té doby.
V době, kdy kuchaři ještě víceméně pracovali v anonymitě, z níž jako první vystoupili ti z obou světových výstav, byla u toho. V Bruselu ještě jako jedna ze salátek. O devět let později v Montrealu už coby šéfka studené kuchyně. Působila i v japonské Ósace v roce 1970.
Studená kuchyně se v její režii významnou měrou podílela na konečném sukcesu, mnohokrát již popsaném. V čase, kdy se v hotelové restauraci servírovaly předkrmy ze stříbra a na míse jich bylo několik desítek v až dvanácti druzích - vejce Skobelev, nebo humr a opravdový kaviár, to za všechny, a těch mis až tucet denně - musel být jeden jako druhý. Doslova. Její mísy, to byla rozkvetlá louka. Hýřily nápady a chlubily se dokonalým provedením. V časech, kdy - jen si to představte, se všechno krájelo ručně. Třeba vlašský salát, těch nudliček brambor a masa, a jedna jako druhá. Byla schopna zkontrolovat každý z těch několika stovek drobných kousků, a běda, našla-li takový, který se jí nelíbil. Nebo, když někdo srazil majonézu z téměř dvou stovek žloutků, ten křik prý bylo slyšet až u koně! Někam do kouta se před jejím hněvem často ukryl i sám šéfkuchař.
Nikdy se netlačila do světel ramp, to ji nebralo. Daleko víc ji zajímalo, co se děje v její kuchyni. Běda, když někdo převařil vejce tak, že žloutky získaly na povrchu zelený závoj!
Ovšem paní Božena nebyla jen generál. Dokázala, a často to i dělala, postavit se k práci a se svými lidmi vydržela dělat celý den. V Montrealu například i třináct hodin denně. Ve stoje, s nohama ve škopku s vodou.
V době, kdy už se necítila dobře, bylo stále častější, že musel na studené zaskočit jeden kuchař z některé jiné sekce. To nebylo až tak snadné, z teplé se do detailní piplačky studených kreací nikomu nechtělo, tím méně k přísné paní Boženě. Často to odnášeli nejmladší v řadě. Což byla pro ty, kteří chtěli něco znát, ta nejlepší pozice, jakkoliv se to přes časté lání šéfky nezdálo. Ona to byla svým způsobem řehole. Vezměte si - denně připravit excelentní nabídku studené pro hlavní restauraci, k tomu drobnosti "pod pivo" - buřty s cibulí, šlehaný sýr, jazyk s jablečným křenem - na dnes už neexistující pivnici. K tomu všemu noční příprava rautů! Vše pod rentgenovým pohledem paní Boženy. Ta, se šátkem uvázaným na způsob uklízeček, byla všude. Tak, jak dovedla vypeskovat liknavost a průměrnost, uměla rozpoznat a ocenit zájem. Vybraní favorité se potom objevovali po jejím boku třeba při reprezentačních večeřích na Hradě.
Její život, to byla jen a jen práce. Co je odpočinek nevěděla. Často říkávala: "... odsud mě jednou odnesete na márách!" Měla pravdu. Božena Bedrníčková nečekaně skonala ve čtyřiašedesáti letech 20. října 1986 v náruči jednoho z kolegů. V kuchyni hotelu Alcron, kterou tolik milovala...
Autor: Milan Ballík s laskavou pomocí Pavlíny Jirkové, Václava Košnáře a Ivana Selingera