Od burčáku ke Svatomartinskému

Od burčáku ke Svatomartinskému

Send by e-mail

 
 
  • Autor: Milan BallíkPrvní srpen je den, na který čekají snad všichni milovníci vína. V tento den totiž máme poprvé možnost zjistit, jaká pravděpodobně bude kvalita tohoročního vína. A sice skrze první doušky stále populárnější ho - a stále lepšího, je třeba dodat - voňavého, sladkého burčáku.

    Samozřejmě to není odhad moc přesný. Do sklizně hroznů ještě pár týdnů zbývá a rozmary přírody mohou leccos změnit. To ale nic nemění na faktu, že první doušky zakaleného, lepivého moku více či méně sladkého v nás vyvolávají euforii. Nezpůsobenou ani tak alkoholem, jako množstvím. Někteří z nás si totiž podle rčení o potřebě „vyměnit si krev“ dopřávají na prvním rande s burčákem pět i více litrů.



    Vraťme se ale zpět k vínu samému. Bezmála dvě tisíciletí trvá vinařská historie na Moravě a více než tisíc roků se píší dějiny vinohradnictví a vinařství v Čechách. V tomto časovém období zažili čeští i moravští vinaři chvíle slavné i méně slavné. Většina let XX. století patřila spíše k těm druhým. 

    Situace v zemi světových šampionů co do spotřeby piva nebylo snadné přeonačit. Náš konzument tvrdošíjně setrvával na svých zhruba sto šedesáti litrech piva na hlavu a rok. V sedmdesátých letech minulého století však už v metropoli existovaly vyhlášené restaurace i speciální vinárny s vinným programem československé provenience. Masová spotřeba se však ještě nějaký čas odvíjela od nabídky litrových „směsek“. Zmíním jen jednu, svého času bezbřeze populární etiketu. Ani ne snad díky kdovíjakému vínu. Kláštorné červené, tuším, že ze slovenského Pezinoku. Říkalo se mu „svíčka“ nebo „sameťák“ a bývalo spolehlivým klíčem k pokojům na dívčích kolejích.
    Změna v roce 1989 zasáhla i oblast vinařství. Objevila se řada nových producentů. Na pořad dne přišla odrůdová vína, dělená od roku 1995 podle Zákona 115 o vinohradnictví a vinařství do různých kvalitativních kategorií. Měřítkem pro ně je množství přirozeného cukru ve sto litrech moštu. Zákon byl v čase několikrát upravován. 

    Poznali jsme taje vín od stolních přes pozdní sběry až k ledovým či slámovým. Ovšem nastala poněkud kuriózní situace. Objevila se nová vína, ale drtivá část konzumentské obce jim nedorostla. Proto začaly svou činnost vzdělávací instituce. První byla Vinařská akademie Valtice. Se silnou sestavou vyučujících v čele s profesorem Vilémem Krausem, docentem Fedorem Malíkem a Ing. Jiřím Kopečkem proškolila řadu především profesionálů z tehdy nejlepších hotelů a restaurací. Povědomí o českých a moravských vínech tak rostlo, restaurace je stále houšť zařazovaly na vinné karty. Zájem o víno rostl tak, jak rostla jejich jakost, a hlavně informovanost o nich. Přestalo zvolna platit i pravidlo o speciálu “pro Pražáky“ - mluvilo se o třech lopatách cukru na sud vína. 



    Vedle výše zmiňovaných míst, kde si vinařský fanda mohl dopřát své denní dvě tři osminky bez nebezpečí bolení hlavy vyrostla řada vinoték. Před asi jedenácti lety se objevila sdružení vinařů VOC – vína originální certifikace. Ta promlouvají do dalšího zvýšení kvality. Navíc podtrhují regionální punc jednotlivých oblastí. 

    Dnes se spotřeba vína u nás dotýká dvaceti litrů, a jakkoliv vlastní produkce nepokryje více, než čtvrtinu spotřeby, co do kvality má co nabídnout. V sortimentu vinařů z necelých čtyř stovek vinařských obcí si tak svou oblíbenou etiketu najde každý. Počínající konzument i zanícený milovník. 
     

Přihlásit k odběru newsletteru

Přihlašte se k odběru newsletteru a budeme Vám pravidelně zasílat nové články do e-mailu. Váš kontaktní email bude použit pouze za účelem zasílání našeho newsletteru, nebude předáván žádnému dalšímu subjektu. Zasílání můžete kdykoli ukončit kliknutím na link ve zprávě, kterou Vám bude newsletter doručen.