Chlebíčky – nedoceněný klenot české kulinarie

Chlebíčky – nedoceněný klenot české kulinarie

Send by e-mail

 
 
  • Autor: Milan BallikUrčitě to znáte. V jednu chvíli vás popadne nezkrotná touha zakousnout se do chlebíčku. Umazat si ústa i prsty od majonézy, cítit na patře svíravou až nahořklou chuť uheráku, či cítit mezi zuby praskat kuličky kaviáru. 



    Nechci rozpřádat diskuzi, zda chlebíček vymyslel Jan Paukert nebo jen - na popud kamaráda, rodinného malíře Jana Skramlíka, rozpracoval již existující verzi. Podle scénáře „…něco většího než jednohubka. Tak na dvě tři kousnutí!“
    V každém případě můžeme ale Paukertovi přiznat zásluhu na nadzvukově rychlém rozšíření této lahůdky, nejen mezi smetánkou prvorepublikové Prahy. V každém případě chlebíček, který souběžně nabízela nebo od podniku na Národní „opsala“ ostatní lahůdkářství, zahájil vítězné tažení metropolí. Ať už Paukertovy klasické s vejcem, majonézou a uherákem, nebo tehdejší hit, humrový. Nebo Linkův s vejcem a majonézou na proslulém vlašském salátku, nebo třeba u Zoufalého gurmánský. Tam jich mimo jiné mají dnes v sortimentu na pět desítek druhů.


     
    Je s podivem, jak mohly chlebíčky – a dvě prvorepubliková lahůdkářství - přežít padesát let doby, která vše podobné likvidovala coby „buržoazní přežitek“. Vždyť lahůdky jím jistojistě byly, bez lesku meziválečného přepychu by u nás možná ani nevznikly. Mám proto jedno vysvětlení. Stojí sice proti všeobecnému názoru, že ona doba zničila jejich původní kvalitu. To možná ano, ale… Vy, kdo pamatujete, vzpomínáte na občerstvení při prakticky všech schůzích, poradách, odborářských mejdanech a podobných radovánkách? S párky se tam střídaly – právě chlebíčky! Možná proto režim milosrdně zachoval podniky, které mu podle vlastní doktríny musely být trnem v oku. Po jeho pádu se chlebíčkům vrátila jejich sláva a zasloužená pozornost mlsných. 



    Dovolte mi ještě malou poznámku o tradici. V souvislosti s tím, kterak se v chlebíčkárně v Gourmet pasáži nabízí mezi netradičními novinkami třeba řepnou pomazánku. 
    Od roku 1902 funguje ve Vídni firma původně založená Polákem Franciszkem Trzesniewkim a nesoucí jeho jméno. V repertoáru má chlebíčky - pravda, na černém chlebu - s dvaadvaceti pomazánkami, řepná je mezi nimi už hodný čas. Ve variaci s čočkou. 
    Ale k té tradici. Je jasně čitelná právě na tamním sortimentu – z řečených pomazánek jich osmnáct! vyrábějí ve stále stejné receptuře. Tedy celých sto patnáct let. A Vídeň na nich dodnes hromadně ulítává! Jestli tohle není tradice, tak potom co…
    Ale zpátky k našim chlebíčkům. Není až tolik jídel, která mají dějinnou story, podobající se pohádce. Domnívám se, že český chlebíček, který bohužel neumíme světu nabídnout s podmaňujícím příběhem, jenž jej provází, si v rámci tažení za znovuvzkříšení slávy české kuchyně větší pozornost a uplatnění zaslouží.  
     

Přihlásit k odběru newsletteru

Přihlašte se k odběru newsletteru a budeme Vám pravidelně zasílat nové články do e-mailu